5. listopadu 2013 v 14:20
Pokornější Těsnohlídek píše lépe
Jan Těsnohlídek ml. se svým portrétem v pražském metruFoto: Blog Jana Těsnohlídka ml.
Jan Těsnohlídek je mezi českými básníky dneška unikátní. U čtenářů se těší daleko větší popularitě než většina jeho kolegů, obdivují ho i (trochu vyhaslé) celebrity české alternativní kultury. Ojedinělý je taky tím, že působí, jako by nabízel sebe sama coby produkt, nejen svoje texty. Promofotek má snad víc než básní, rozhodně víc než těch, co by udělaly dojem. Alespoň do jeho poslední knihy Ještě je co ztratit to tak bylo. Jan Těsnohlídek konečně příjemně překvapil.
V poslední sbírce se na první pohled moc nezměnilo. Zůstává velmi civilní tón, přerývané opakování veršů, které básně natahují a občas působí, jako by jejich autor jen hrál o čas. Pořád platí přísný zákaz metafor a příliš složitých obratů. Opět sídliště, noční bary, města. Překvapivě ale i přes naprosto hladké, nenáročné čtení tentokrát na konci básní něco zůstává. Většinou je to nepříjemný pocit, protože sbírka Ještě je co ztratit je ponurá a plná beznaděje. Těsnohlídkovy básně i díky již zmiňovanému přerývanému lamentování připomínají koktající opilce, které chcete poslat někam, než si uvědomíte, že říkají něco velmi důležitého.
Jan Těsnohlídek – Ještě je co ztratitFoto: JT's
To, o čem Těsnohlídek v nové sbírce mluví nejvíc, je rozpadající se vztah a pocit stárnutí. Snad nejsilnější básní je Pausa. V baru, kde básník kdysi prožil začátek vztahu, už je všechno jinak. Sedí tu jiní hosté, mladší, a on už nemá nárok. Žádná židle není volná. A stejně jako místa se mění i lidé: díváme se na sebe / lituješ mě / lituju tě / něco říkáme / starší a opatrnější / cizí / si navzájem / cizí / sami sobě.
Těsnohlídkovy texty prostupuje ironie, zpochybňuje svoje vlastní představy o možnosti, že by jeho budoucnost mohla být lepší. Při cestě vlakem v básni Rekvizity si uvědomuje, jak naivní je koukat po venku ubíhajících vesničkách a myslet si, že by se mu tam žilo líp. Sebereflexe prostupuje drtivou většinu textů a nemá zrovna pozitivní výsledky. Vlastně je ale o dost sympatičtější než drsné zpovědi o současné společnosti z předchozí sbírky Rakovina.
I když pro hodně lidí je Těsnohlídkovo psaní úderné, jeho neustálé zjednodušování dělalo z většiny básní v Rakovině demagogické, klišovité texty o tom, že dnešní svět je opravdu na nic. Všude jsou supermarkety, paneláky, na Balkáně ještě žijou lidi, co zažili válku – a já si od nich koupím zmrzlinu. Jako kdybyste chtěli psát o tom, že dnešní svět je složitý, na dálniční billboardy. V Ještě je co ztratit vynáší nejistý Těsnohlídek soudy jen sám nad sebou. A jde mu to o dost lépe.
Jan TěsnohlídekFoto: Radio Wave
Ohraná obhajoba, že „v jednoduchosti je síla“, u nové sbírky platí. Nutno dodat, že konečně platí. Těsnohlídkovo pro mě osobně největší minus se pomalu mění v jeho plus. Jednoduchost umí autor dovést k dokonalosti třeba v bolestné básni Doma: tu fabriku zavřeli / tu alej skáceli / ten dům zbořili / toho psa někdo otrávil / ta holka se vdala / ta holka tady nebydlí / ta cesta / už nikam nevede. Patetické deklamace o stavu světa vystřídaly upřímné, intimní a pokorné zprávy o tom, že už není co ztratit.
Ztratit Jana Těsnohlídka z pole české literatury by přitom byla škoda. Je to autor, který přiznává, že nerad čte poezii, a který píše hlavně pro lidi, co básně běžně nečtou. Když si tohle uvědomí i náročnější čtenáři, Těsnohlídkovu zlepšující se tvorbu ocení.
Jan Těsnohlídek – Ještě je co ztratit, JT's, Praha 2013
Prevzato z www.rozhlas.cz
