Od Zuzana Kůrová
Muž a žena. Zdánlivě dospělí. Uvěznění sami v sobě. Zoufalí a opuštění. Bolestně spolu a přece sobě vzdálení. Zdánlivě banální téma destruktivní lásky rozpracované na sedmdesáti stranách, to je nová próza Jana Těsnohlídka, Ada (2012). Těsnohlídek ani tentokrát neustupuje od autobiografičnosti a svého již zavedeného vidění světa, které je notně stylizované do „opravdovosti“ a pesimistické.
Mohli bychom namítnout, že Těsnohlídek s jakousi mánii ilustruje své vztahové problémy, vypisuje se, neboť Ada je kniha otevřeně autobiografická, kdyby v sobě kniha nenesla podstatně dosti trefně vykreslenou skutečnost dnešních dnů, neilustrovala životy tisíců lidí ve věku hrdinů a téma nebylo zpracované s neumělou výstižností. Přínos Ady je také v tom, že zachycuje tak nějak mimoděk rozloženost a rozežranost dnešního člověka a čím dál větší nemožnost lidí nějak se potkat. Bez mudrování, bez hledání příčin, bez filozofování. Těsnohlídek si vystačí pouze se svou syrovou zkušeností. (Otázku nakolik tento spisovatel nevědomě žije ve vlastním příběhu, který si sám pro sebe stvořil, nechme teď být.)
Těsnohlídek skládá jako mozaiku vztah mladého muže, který miluje, alespoň to tvrdí, a ženy, která má očividně problém sama se sebou. Je, řekněme, mírně zakomplexovaná, nestálá a hysterická, a není jisté, zda je nějaké lásky schopna, když nepočítáme tu k sobě, i když i ta je výrazně podrytá. Ada má tendence žít ve svém dramatickém příběhu, který si sama pro sebe zinscenovala a kterým účelně dramatizuje vlastní nudný život V tom ale není sama, i její protějšek má tendence sledovat v hledišti jejich příběh, i když ho to ničí. Žena je prototypem citového upíra, muž je jakási její oběť, jíž ale svým způsobem toto dobrodružství vyhovuje, protože hodlá vztah zachraňovat za každou cenu. Sarkasticky řečeno, ti dva se spolu rozhodně nenudí. Tolik v kostce obsah knihy.
Nuda a chorobný strach z ní, je jedním ze stěžejních témat této knihy, ve které se cyklicky opakuje motiv smrti a zbytečné cesty. Ada je zprávou o dnešní generaci lidí, kterým už není dvacet a táhne jim na třicet, nemají rodinu, mají pouze vztahy. Tito lidé pracují v korporacích, ztrácí identitu, mají pocit, že jsou věčně mladí, jejich duše jsou rozežrané napadrť ničivým vědomím příležitostí, které ale ve většině případů nikdy nepřijdou, drceni myšlenkou, „co bych mohl být a nejsem“, unaveni prací, která jim nepřináší žádné hodnoty a nevidí v ní smysl, a zničeni poznáním, že nic není tak, jak by mělo být. A tak si po cestě domů koupí lahváče jako Ada, nebo se podobně jako ona chtějí neustále bavit a rozptylovat se. Zjištění, že láska a vztah, které hledají, bohužel nejsou jen zábava, podobně jako Ada, prostě neunesou. Mnohdy podobně jako Ada potřebují hlučná místa, bary a chlast, aby hlavně proboha nezůstali alespoň na chvíli sami se sebou, a trpí potřebou vymlátit ze života, co se dá. Hlavně nic nepropást. Mezitím si ani nevšimnou, že jim život protéká mezi prsty.
Neuvěřitelně dynamický a rytmický text, kde jako mantra posouvá dění všedních dní zpráva:kouříme a pijeme, vystihuje „zběsilost v srdce“ a je protikladem popisované všednosti. Opakující se motivy dávají textu pevnou strukturu. Krom smrti je v knize dominantní motiv zbytečné cesty. Muž se plahočí z Prahy do Krakowa a není nikde doma. Společné výlety, které se snaží ti dva zorganizovat, jsou k ničemu, protože nikam neutečou. Pouze se přemístí, bohužel i sami se sebou bez možnosti, sám sebe někde odložit do úschovny a začít znova. „Dny v Praze jsou všechny stejný. Šedivý a plný smutnejch lidí. Je zima. Piju a kouřím a kouřím a piju a věci se dějou.“ „Dny v Krakowě jsou taky všechny stejný. Studený, zasněžený“. Cyklicky se také opakují stavy štěstí a zoufalosti, které ústí v poslední neúspěšný pokus hrdiny o záchranu vztahu, dovedením Ady do svého rodného kraje, která se tam, jak jinak, nudí. Na základně vlastní vztahové skutečnosti je tak i zobrazen rozpad světa kolem nás. Jediná možnost, jak v sobě cosi vykřesat je milovat, co ale s láskou, když o ni nikdo nestojí. Co s láskou, ze které se už stalo jen utíkání. Ada je poměrně krátkou, ale výstižnou zprávu o možné podobě lásky, nebo něčeho, co se tak tváří a tom, jak moc se bojíme přiznat, že jsme vlastně zlomení a zbabělí podívat se sám sobě do očí.