- - povídka, která vyšla časopisu
Men - Women Only, magazínu deníku Metro v letošním červencovém čísle - -
Jan Těsnohlídek ml. – Můj život s modelkou
Lidé se sluchátky na uších jsou rezignovaní. Izolují se od světa zvukovou bariérou, řekl mi. Riskují. Za lidmi se sluchátky na uších mohou jít tři neonacisté nebo mladí romové a snadno je dostat, řekl mi.
Už dávno se necítí bezpečně. Nevzpomene si, kdy naposledy se cítil v bezpečí. Ze zpráv se dozvídá o neštěstích na světě – války na východě, zemětřesení v Japonsku, obrovské demonstrace v západní Evropě, které budou co nevidět určitě i tady, protože co si politici dovolují dnes, to si nikdy předtím nedovolovali, všichni kradou, řekl mi, ani se nestydí, řekl mi, v čele s prezidentem.
Svět se mu zdál každým dnem nevlídnější a nebezpečnější. Na ulicích se prý cítí
ohrožený, pokud může, vůbec nevychází z domu. Pokud z domu vyjde, má strach z každého odpadkového koše, že v něm je ukrytá výbušnina. Bojí se ve frontách ve velkých obchodech, na poště, v bance. Na ulici se bojí, že za rohem postává parta agresorů, kteří ho k nepoznání zřídí kvůli pár stovkám, které má v peněžence, má strach, že kdokoliv, koho míjí na ulici z ničeho nic vyndá z kapsy pistoli a začne střílet, že někdo ublíží jeho přátelům, že jeho, nebo někoho, koho zná, srazí a zmrzačí auto, že někdo znásilní některou z jeho známých, že někdo ukradne dítě někoho, koho zná.
Všichni se zbláznili, řekl mi. Zabíjejí se na ulicích úplně běžně. Opravdoví lidé, opravdová krev a stejně to nikoho nezajímá. Smrti jsou všichni přejedení. Smrt se tlačí z televizí a kin do novin a knih, uměle se tlačí do lidí, do ulic, řekl mi. Je potřeba zvyšovat dávky, pokud to má někoho zajímat, řekl mi. Je to jako s léky, jako s drogami. Nic už nezabírá. Lidi přestali brát smrt vážně, řekl mi.
Na Boha nevěří. Nevěřím na žádné takové prášky na spaní, řekl mi, že až umřu, bude něco dál, že se narodím znovu a tak podobně, řekl mi. Když zašlápnete mravence, je mrtvý a nikdo se nad tím nepozastavuje. Když Vietnamci ukradnou a snědí vám psa, nebo ho zastřelí myslivec, tak je mrtvý a už se nikdy nevrátí. Představa, že pobíhá někde po mracích, nebo se narodil znovu, třeba jako nosorožec, je směšná a zbytečná, řekl mi.
Jelikož se na ulicích cítí nepohodlně, pečlivě váží každou cestu do města. Pokud je to nevyhnutelné, pak nechodí daleko, pokud musí někam daleko, jezdí tramvají. Tramvaje jsou zvláštní, řekl mi. Když někdo v tramvaji řekne někomu vedle sebe větu delší než tři slova, oslovený člověk ji většinou nepochopí, popřípadě dělá, jako by nic neslyšel. V tramvajích je vysoká koncentrace lidí se sluchátky na uších, řekl mi.
Se zájmem v tramvajích sleduje mladé dívky. Modelky. Modelky jsou snad jedinou věcí, která mě ještě doopravdy těší, řekl mi. Kdysi znal jednu modelku, řekl mi. Byla tím nejkrásnějším, co jsem za celý svůj život viděl, řekl mi. Tenkrát byla jiná doba. Tenkrát jsme byli mladí a nevěděli o životě nic, řekl mi. Dívky v jejím věku, které vídá v tramvajích, vědí o životě všechno. Fascinovaly ho studentky, upravené a navoněné slečny z kanceláří, úspěšné nebo úspěch očekávající dívky, které se hodlaly ve světě neztratit, dívky naplňující představu o ideálu krásy takovém, jaký ho vytvořily časopisy a módní návrháři a snad trochu i ženy sami, ve své zarputilé honbě za něčím těžko dosažitelným.
Zdálo se mu, že mladá, vydřená těla modelek jsou úplně posledním pevným bodem
Ve stále nestálejším, nestabilnějším a zmatenějším světě.
