Zobrazují se příspěvky se štítkemRakovina. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemRakovina. Zobrazit všechny příspěvky

Rakovina




JT's nakladatelství září 2011
doporučená cena 137 Kč
ROZEBRANÉ
ISBN 978-80-905022-1-5 (brož)

Nová sbírka autora, jehož debut Násilí bez předsudků (Cena Jiřího Ortena) zaujal kritiku spontaneitou prudkého řečového proudu, je dalším krokem na cestě k současné české angažované poezii. Tři desítky textů znovu nechávají se vší naléhavostí vyvstávat aktuální společenské problémy a staví se tak zády k vyprázdněnému estetismu současného literárního provozu. Kdo čekal, že po sbírce Násilí bez předsudků autor znovu vyplaví veletok slov a emocí, bude nepochybně zklamán. V Rakovině se Těsnohlídek ml. představuje mimo jiné jako autor, který si dokáže zjednat odstup od věcí, jako ironik a provokatér. I pro Rakovinu však platí, že má potenciál oslovit víc než jen úzký kruh čtenářů, který kolem sebe česká poezie vyměřila.

JAN TĚSNOHLÍDEK: STRÁZNĚ PRŮKOPNÍKA S RAKOVINOU


JAN TĚSNOHLÍDEK: STRÁZNĚ PRŮKOPNÍKA S RAKOVINOU

Rakovina
Jan Těsnohlídek ml.
JT´S 2011, 48 stran

Psát recenzi na Těsnohlídkovu druhou sbírku básní znamená narazit na zásadní otázku: Kam se posunuly hranice pojmu „poezie“ a jejího vnímání v očích čtenářů za posledních dvacet let? Jde o to, zda má smysl Těsnohlídkovo dílo hodnotit v kategorii básnické sbírky, neboť, jak ukázala kaskáda diskusí po zveřejnění básně Rasistická poezie ve Tvaru, není taková otázka marná a zasloužila by samostatnou úvahu. Ale ovládnu se, ten záměr na nějaký čas odložím a pokusím se „diagnostikovat“ jen a pouze kvality Těsnohlídkovy Rakoviny.
Co do formy je jeho poezie slovně úsporná, psaná veršem odsekávaným do jednotlivých sloganů, přerývaná elipsami. Obejde se téměř bez obrazných pojmenování. Připomíná blogerovy zápisky vysázené z rukávu během noční bilance u počítače. Často v ní najdeme jakoby jen lakonicky utroušené povzdechy s přemírou zájmen „nic“, „něco“ nebo „všechno“. Ale Těsnohlídek dobře ví, proč se pustil touto cestou. Nechává plně vyznít hlavní téma, vymezené jasně v anotaci: „Tři desítky textů znovu nechávají se vší naléhavostí vyvstávat aktuální společenské problémy…“ A které má tedy na mysli?
Najdeme tu kupříkladu problém přistěhovalectví (Cizinecká policie Praha), pokřivenost vkusu v architektuře i v životním stylu (Rakovina), poklidné skici o konzumním ráji šťastných spotřebitelů (Pohlednice z Prahy), vedle toho připomínky mediálně proslulé kauzy zmizelé Aničky (Porno), dojde i na bezdomovce (Jeho poselství). Některé básně vypadají jako podobenství vytažená z nejvšednějších jevů obvykle spatřitelných ve městě (Paneláky nebo úvodní Všechno mi přijde tak snadný). Nakonec tu máme fenomén pouličního násilí a bouřící se lůzy ve slumech chudinských čtvrtí, na první pohled inspirovaný událostmi v Anglii (závěrečná báseň Něco se děje, v níž poslední verš o tom, že „…hladový lidi maj vztek a / nejsou daleko“ nás nikoli beze strachu směruje do nejisté do budoucnosti.
Těsnohlídek nahazuje ostrou, metaforami necloněnou sondu za šlojíř všednosti, bere nás za límec a důrazně nám ukazuje vředy nemocné doby. Vzdává se nároku na krasomluvu, důsledně užívá hovorového jazyka, spíše se stává glosátorem, který si úsměv nechává pro sebe, čekaje, co to se čtenářem udělá, až mu každý z těch třiceti chodů plácne do obličeje. Bude-li se mu svírat žaludek nebo bouřit žluč, jedině dobře. Tímto přístupem cynického pana vrchního bude mnohý čtenář uchvácen a bude si žádat vždy větší příděly. Na druhou stranu mám pochopení pro toho, kdo po nahlédnutí do knihy prchne kamsi pod šeříkový keř, aby se zabarikádoval sebranými spisy Jaroslava Seiferta.
Snad právě proto za vrchol sbírky považuji ty básně, které se odpoutávají od stroze reportážní formy ostatních kousků a příjemně se nad ně vyvyšují prací s jazykem a nezvyklou mírou obraznosti: mám na mysli Rakovinu, která jako jedna z mála svou významovou páteří učinila metaforu (v jedné pasáži dokonce řetězec metafor!), kde verš o kancelářských budovách, které jsou jako odkrytý masový hroby, mě vyloženě potěšil. Zvýšený zřetel k estetice jazyka pak prostupuje i báseň existenciální úzkosti Vlci u dveří. Působí to jako vítané zjemnění uprostřed syrových záznamů, jen škoda, že jich autor nenabídne více.
Subjektivněji laděnou tématickou odnož představují básně o vyrovnání se jednotlivce s charakterem doby, problémy osobního selhání, zklamání naivních nadějí, strach ze zabřednutí do stereotypu včetně toho manželského (překvapilo mě, jak důvěryhodně je autor podává, ačkoli z kalichu manželského sám ještě neokusil). „U stolu v kuchyni / poslouchali ticho // to ticho něco znamenalo / bylo to / nepříjemný / závažný ticho / ticho který nešlo přehlížet // nevyšlo to // ani jedna věta nezbyla / ani slovo / nezbylo…“ (báseň Nevyšlo to).
Budu-li sbírku hodnotit podle intenzity dojmu, jakým se mi zaryla pod kůži, zaslouží pochvalu. Shrnuto: život je pes v džungli světa a lepší to už nebude. Mezi tím se vyjímá a emoční úlevu přináší nezvykle prosvětlená báseň Konec světa. Vadou v kompozici je několik básní, působících jako výplně s rozmazanou nebo zahozenou pointou (Svinary, Můžeš nesouhlasit). Leckde autor opakuje sám sebe, a třeba fráze ve smyslu, že se „nic nezmění“ jsou ke konci už únavným refrénem.
Jinak přiznávám, že ze světa, jak mi jej předkládá Těsnohlídek, se mi dělá mdlo, ale zároveň pokyvuji hlavou – ano, takovou realitu žiji a mnohé z těch věcí asi ještě zažiji, i když si to nepřipouštím. Mnoho básní mi přijde na mysl, až vyjdu v pondělí ráno na ulici do nevlídného labyrintu světa. Některé si možná připomenu, až budu rok dva ženatý. „Všechno se mění je / všechno se posírá // zestárnem – / zošklivíme – a umřem / jednoduchý / jasný pravidla / neni co řešit…“ (V básni Napalm na tohle město)
Nelze ale nezmínit jedno velké minus knihy, které může rázem sestřelit horkovzdušný balon všech kladných dojmů. Spočívá to v jejím zapojení do širších souvislostí diskuse o (ne)potřebě angažované poezie. Na tomto pozadí je Rakovina se samozřejmostí vnímána jako její vlajková loď, která se s lehkým pohrdáním staví zády k poezii „vyprázdněného estetismu současného literárního provozu“ (opět slovy anotace). Není daleko od pravdy Jakub Vaníček tvrdí-li v doslovu, že Těsnohlídkova druhá kniha „směřuje do prostoru, který není současné poezii důvěrně známý“, a tím jí přisuzuje punc průkopníka a dobyvatele nových území. Nechme stranou otázku, zda je v poezii ještě možný nějaký pokrok. Nepochybuji o tom, že Těsnohlídek rád šokuje a přehazuje výhybky cest české poezie, z jeho básní to přímo čiší a celá sbírka se tváří velmi „programově“. On vskutku vytrhl i s kořeny rostlinu poezie z prapůvodní půdy, kde ji napájely tradiční zdroje – metafora, spodní proudy tajemství, hudba slov apod. – a přesadil ji na zrcadlovou plochu nejdrsnějšího realismu. Zde neskrývá ani zrnko tajemství, je průhledná a jasná jako pověstná facka, je to manifestační výkřik obřím amplionem, a teď půjde o to, kdo z něj neohluchne. Tímto se básník dostává do úzkých. Padá na něj role světlonoše, který, selže-li, nepřežije svůj hazardní odskok od tradičního pojetí poezie.
Přesto je brzy na zodpovězení otázky nastolené v úvodu, zda se vůbec ještě jedná o poezii; nejlépe bude ponechat to na čtenářské reflexi. Je stále ve hře, zda se květinka Těsnohlídkovy poezie ujme; zda ji avizovaný pokrok nezavede do stropu, v němž zůstane trčet rozpačitě s hrstkou stejně bezradných příznivců, nebo zda naopak strhne následovníky, kteří ji rozkošatí vlastním viděním a potvrdí její vzmáhající se pozici na literární scéně. Jsem velmi zvědav na třetí sbírku Jana Těsnohlídka, přijde-li, teprve ona bude pro něj a vůbec pro další vývoj současné angažované poezie zlomovou.

Aleš Misař

Konec lidské iluze? V opojení Rakoviny!

Konec lidské iluze? V opojení Rakoviny!

Konec lidské iluze? V opojení Rakoviny!
Je mladý, je talentovaný a má co říct! Co ale Jan Těsnohlídek ml. prozradil na svou Rakovinu a co na to všechno redakce?
Jan Těsnohlídek je současný mladý a hlavně velice nadějný spisovatel, který má co říct. Své básně již stihl uveřejnit například v časopise Psí víno, HOST či Tvar.  Za své úspěšné texty získal hned několik literárních ocenění - jeho prvotina Násilí bez předsudků získala v r. 2010 Cenu Jiřího Ortena. 

Rakovina? Proč ne! Co na to redakce?

Těsnohlídkova v pořadí již druhá kniha nese název Rakovina, s nímž koresponduje kromě obsahu i velice sugestivní motiv přebalové stránky, za kterým nalezneme na třicet tematicky různorodých básní přihlížejících každodennosti a nesmyslnosti lidských omylů, osudů, zločinů ... Jan Těsnohlídek se pomocí svérázného pohledu snaží reflektovat nejrůznější etapy, situace, chvíle či postoje, které s sebou přináší život, a to v těch nejchmurnějších podobách.
Pokud čekáte od tak mladičkého autora zamilované Máchovské verše, nutno dodat, že budete překvapeni. Sbírka Rakovina svým širokoúhlým záběrem sice milostné téma naťuková, nikoliv však v lyrické podobě, na kterou jsme zvyklí z veršů básníků předchozích století. Těsnohlídkova kniha se vyznačuje obrovskou konkretizací, syrovostí a dynamickým spádem s racionálním pohledem, ve kterém by tklivý zamilovaný verš působil snad až jako trapné klišé, komicky. Bahno lidské společnosti se tu lepí snad na každou stránku. Rasismus, zvrácenost, bída, osamělost, pokrytectví, deziluze, krach, šeď a spousta dalších jmen korespondujících s rakovinou společnosti zde utvářejí ponurý charakter. Sbírka o aktuálních problémech společnosti plyne stejně jako lidský život: svižně, bez vytáček a růžových příkras. Stručně řečeno. Špína lidí kolem nás v přímém přenosu, ve kterém autor sahá po velice ožehavých otázkách, jež reflektuje s obrovským odstupem a syrovostí, což ještě víc umocňuje celkový pocit z knihy - rakovina všeho, všech a všude kolem nás. Deziluze iluzí? Pouhý život sám bez všech příkras!
Jazyk vybraný pro tuto sbírku koresponduje s celkovým tempem - využití trefných vulgarismů, nedodržování interpunkce, hovorové výrazy - to vše zesiluje spád a podobu jednotlivých textů. Těm, kteří nejsou zběhlými čtenáři poezie, se tak na první pohled může zdát, že se nejedná o žádné vrcholné dílo, nýbrž pouze o jakousi změť náhodných slov bez významu. Opak je však pravdou! Syrovost, aktuálnost a naléhavost je přinejmenším důvod pro zamyšlení. Básně vyvolávají spoustu emocí, otázek – deziluzí o tom, v jakém to vlastně žijeme světě.

Otazníky pro autora

Výkřiky, náhlé asociace a motivy, které za každou cenu nemusí ve čtenáři vzbuzovat pozitivní myšlenky, vyvolají směsici otázek vzniklých reflektující a pobízející tvorbou. A protože se při četbě můžete setkat hned s několika otázkami, pomůžeme vám! Na některé odpovídal samotný autor knihy Jan Těsnohlídek ml..
Co Vás vedlo k napsání této sbírky?
Nemyslím, že bych k tomu měl nějaký speciální impuls – po vydání první sbírky jsem samozřejmě psal dál a když bylo dost básní na druhou sbírku, tak vyšla ta. V tomhle je to asi „snadnější“ v porovnání s prózou, kdy je potřeba mít nějaký nápad, motiv atd. Básnická sbírka vzniká postupně, text po textu, nezávisle na sobě navzájem.
Jak dlouho jste na knize pracoval?
Na Rakovině jsem pracoval něco přes dva roky.
Kdybyste měl svoji sbírku charakterizovat pouze třemi slovy, jaká slova by to byla?
Nerad bych se pouštěl do nějakého hodnocení, myslím, že Rakovina je dost „chladná“, „srozumitelná“ a tématy „aktuální“.
Jakou roli zde vůbec hraje název celé sbírky?
Název sbírky by měl být v dobrém dialogu s většinou textů, které ve sbírce jsou a které vykreslují věci jako je sociální nerovnost, násilí, rasismus, krize hodnot atd. Jsou to civilizační problémy a stejně jako rakovina něčím, na co se těžko hledá řešení, odpověď.
Autor zajisté ovlivňuje podobu svého díla, postřehl jste však za tu dobu, co jste knihu psal, že byste na některé věci nacházející se uvnitř změnil názor, nebo i teď po zpětném čtení vlastních řádků na vše nahlížíte stejným způsobem?
Rakovina vyšla sotva měsíc zpátky a do té doby jsem na textech průběžně pracoval a můžu říct, že si po tom měsíci za všemi těmi texty a jejich obsahem stojím J Je však klidně možné, že za pár let už tomu tak třeba nebude. Třeba moje první sbírka Násilí bez předsudků, která poprvé vyšla v červnu 2009 je mi obsahově už dost vzdálená. Beru to ale jako obraz nějaké doby, nějakých pocitů, které jsem měl, nějakých názorů a zkušeností. Dneska už bych Násilí bez předsudků, nebo alespoň spoustu textů z té knížky, nenapsal. Tím ale nechci říct, že bych byl radši, kdyby před těmi dvěma lety nevyšla, to vůbec ne. V té době to bylo to nejlepší, čeho jsem byl schopný, bylo s tím hodně práce, je v tom kus života a stejně tak je to s Rakovinou, která je třeba oproti Násilí bez předsudků hodně chladná, skoro až „zlá“.
Existuje nějaká myšlenka, kterou byste chtěl prostřednictvím své knihy předat dál, lidem?
Myslím, že témat k zamyšlení, situací a postřehů, které k úvahám nabádají, je v Rakovině až až. Je jen na čtenářích, co si ze čtení vezmou. Rozhodně se nejedná o nějaký návod, nějakou sbírku pravd, které by byly obecně platné.
Která z básní ve sbírce je Vaše nejoblíbenější a naopak?
Nejoblíbenějších je většina a neoblíbené tam nejsou, což je ale asi pochopitelné kvůli tomu, jak čerstvá knížka právě je. Určitě hrozí, že časem se mi některé básně přestanou zamlouvat. „Rasistická poezie“, „Porno“ nebo „Hlavně žádnou paniku říkali ve zprávách“ jsou obsahově dost nesympatické, ale myslím, že i právě kvůli tomu vedou k zamyšlení a jako takové je nemůžu odsuzovat jako méně oblíbené. Na druhou stranu tam není žádný text, který by podle mě čněl nad ostatní. Pokud bych měl ale vybrat jen jednu báseň, tak asi „Paneláky“, „Rakovina“ nebo „Před hospodou“.
Přebal knihy
Přebal knihy

Pod pokličkou Rakoviny

Otázky zodpovězeny, sbírka prošla drobnohledem. Ještě však pořád váháte, zda si ji koupit a ponořit se do světa bez příkras? Není se co divit! Chybí vám poslední motivační kapka!
...tohle město
   držej pohromadě dluhy
   tohle město držej pohromadě antidepresiva

    kravaty jak oprátky
    auta jak rakve
    tramvaje jako plynový komory
    prosklený kancelářský budovy jak
             odkrytý masový hroby – –
     (ukázka z knihy Rakovina, b. Rakovina)

Váháte snad i po ochutnávce? Nebo už máte sbírku dávno přečtenou? Pokud ne, redakce sekce Literatura vřele doporučuje tento rest napravit!     
Máš na sbírku jiný názor? Poděl se o něho na facebooku!

Foto by google.cz
Video by youtube.com
Rozhovor poskytl: Jan Těsnohlídek ml.
Jan Těsnohlídek ml. - Rakovina.1. vyd. Krucemburk: JT´s nakladatelství, 2011. 48 s. ISBN 978-80-905022-1-5.

Nelyrické verše angažovaného básníka


Aluze 2/2011 - Recenze

Nelyrické verše angažovaného básníka

Jan Těsnohlídek, ml.: Rakovina.

Krucemburk, JT’s 2011.

Jan Těsnohlídek, ml.: RakovinaUž koncem minulého roku jsme měli možnost ochutnat asi nejdiskutovanější z básní, které se staly součástí nové Těsnohlídkovy sbírky, totiž „Rasistickou poezii“. Provokativní formální a nejasná obsahová stránka básně vyvolaly poměrně emotivní reakce. Jedna skupina lidí s povděkem kvitovala básníkovu odvahu rýpat do živého, druhá pak označila celou záležitost za snahu o zviditelnění se. Těsnohlídek při přípravě nové sbírky dokonce veřejně koketoval s možností, že sbírka ponese název právě podle této básně. Nakonec se tak nestalo, což je, domnívám se, dobře. Sbírka totiž nabízí víc než jen prvoplánové šokování.
Hned z počátku je vůči prvotině Násilí bez předsudků patrný posun ke kratším textům, čímž se autorovi daří zintenzivnit důležitost jednotlivých slov, ponurá atmosféra bezvýchodnosti společenské a finanční situace navíc v minimalistickém hávu působí mnohem silněji. I styl psaní se zdá oproti prvotině vytříbenější, básník se utvrdil v citu pro monotónnost, nechává nás ukolébat opakujícími se prvky, které pak nečekaně naruší: „radši / jít spát // probudit se / jít / jít spát / probudit se // jít / jít spát / probudit se a jít / jít spát // nebo to aspoň ještě zkusit“. Časté jsou zámlky a anafora. Naopak zůstává jazyk obecné češtiny a minimum metaforičnosti.
Také na obsahové rovině došlo k posunu. Ubývá naděje, vždyť každý pokus o vymanění se ze stereotypu „na letišti v cizí zemi“ končí fiaskem, lyrický subjekt se v kruhu vrací na neslavný začátek, načež nastupuje letargie: „když zůstaneš / nic se nezmění jako / se nic nezmění když odjedeš jako / se nic nezmění když někam přijedeš jako / žádná cesta // nikdy nic nezmění“. V momentě, kdy ani čas neslibuje vyhlídky na změnu, protože „kdybych skočil dolu / co by zbylo – // co by zbylo / kdybych skočil / za dvacet let –“, se lyrický subjekt zaměřuje na „přejedený a prázdný“ okolí. Okolí přejedené mediálními senzacemi a uspokojující touhou po rozrušení nudy („Porno“). Okolí duchovně vyprázdněné možná právě ze stejných důvodů, sobecké ve své lhostejnosti („Jeho poselství“). Zesilující se skepse a rezignovanost textů je jen poskrovnu zmírněna světlejšími chvilkami. V básni „Konec světa“, v níž i přes několik trpkých veršů k závěru převládá klidná a pozitivní nálada, lehce odkazuje na svou prvotinu a nezastírá fascinaci severskými zeměmi. Opět ale poukazuje na prchavost šťastných okamžiků, vždyť „místní říkali že takovejch dní je / v jyväskylä pár do roka“. Ani rodina není stejně jako u debutu záruka jistoty a hodnot, je vnímána buď jako brzda v rozletu („Na malym městě“, „Zabitý lidi“), nebo troskotá zakolísáním jednotlivce („Nevyšlo to“, „Před hospodou“). Básník neburcuje, pouze ukazuje svět přefiltrovaný vlastní frustrací a schoulený v bytě se snaží ze vzpomínek vykřesat alespoň špetku naděje.
Sbírka je tematicky svázanější a konkrétnější. Je už jen na čtenáři, do jaké míry si nechá vsugerovat to, že je Těsnohlídek v doslovu Jakuba Vaníčka označen za reprezentanta nové poezie angažované, aktuální, že se máme připravit na hlas ulice, který zažene do kouta všechny alibistické deskriptivní lyriky. Těsnohlídkova poezie není uzavřená sama do sebe, reflektuje prožitek a ve většině básní sbírky se objevují (byť mnohdy pouze v náznacích) společensko­-ekonomické problémy současné (ne­-li každé) doby, takže nese nezbytné znaky angažovanosti. Domnívám se však, že vnímat pouze tuto rovinu Těsnohlídkových textů by byl zásadní omyl. Autor má talent skloubit formu básní s jejich obsahem, totiž sugestivně podávat onen prožitek konfrontace představ o životě čerstvě dospělého člověka s všudypřítomnou nadvládou pokřivených hodnot. Výsledný efekt, zděšení z nevyhnutelné účasti na oné destrukci, která má často za následek lhostejnost a apatii, je ale destilovaný intenzivní pocit, který nám přece může dát i poezie neangažovaná (pokud pomineme možnost, že každá poezie je do určité míry angažovaná), i když k tomu použije jiné prostředky.
Básně ve sbírce by velmi dobře fungovaly jako celek, nebýt onoho nešťastného doslovu Jakuba Vaníčka a na začátku zmíněné „Rasistické poezie“. V doslovu je totiž Těsnohlídkova současná poezie také charakterizována jako protipól „metaforami přetíženého deskriptivního lyrismu“ a „naředěného derivátu existencialismu“. To se paradoxně může stát pro některé texty dvousečnou zbraní. Například báseň „Na sídlišti“ jde naprosto proti této charakterizaci a zapadá tak do onoho pověstného „hruškovského mainstreamu“ Jany Sieberové. „Rasistická poezie“ se zase natolik vymyká po formální stránce, že působí přinejmenším rušivě. Ono totiž smíchání několika výroků z úst primitivních individuí nedělá ještě text poezií. Zde by se dalo oponovat zvoláním: veleben budiž kontext, do kterého je text zasazen! To mi ale v souvislosti s básněmi sbírky, které mají svoji hodnotu, nestačí.

Pavel Očenášek

cigareta jako sebevražda jako protest

cigareta jako sebevražda jako protest

(ze sbírky Rakovina)

v pondělí ráno na autobusový zastávce je
všechno jasný -

narodil jsem se jako robot

budík mi nařizuje kdy vstát
autobus
eskalátory metro eskalátory
tramvaj
výtah - -

nechávám semafory aby

mi ukazovaly cestu





paneláky // apartment complex

jedna báseň z mojí poslední sbírky// one poem from my last book:

paneláky

když stojím na balkóně
v šestym patře
v deset večer

je trochu chladno

důchodci venčej psy
pár lidí se vrací z města -

kdybych skočil dolu
co by zbylo - -

co by zbylo
kdybych skočil
     za dvacet let -

co by se změnilo kdyby
teď
někdo skočil z balkónu
v šestym patře
protějšího paneláku

rána
křik
pár rozsvícenejch oken


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

apartment complex

standing on a balcony
on the 6th floor
at 10pm

it’s a bit chilly
old ladies are walking their dogs
a few people are coming home

if I jumped
what would remain?

what would remain
if I jumped
                in twenty years

what would change
if someone jumped
from a balcony now
from the 6th floor
of the building opposite

A thump
A shriek
A few lit windows

(translated by Tereza Novická)

RAKOVINA RAKOVINA RAKOVINA


S potěšením oznamuji, že moje druhá sbírka, Rakovina, právě vyšla. V nejbližších dnech bude v knihkupectvích, objednat si ji můžete také na Kosmasu nebo přímo na stránkách nakladatelství JT's.

Doufám, že se bude líbit.

14-9-2011 - živě na rádu Wave





ve středu 14/9/2011 od 17:00 budu živě na rádu Wave v pravidelném pořadu Liberatura. S Karolínou Demelovou se budeme bavit o Rakovině, JT's nakladatelství a dalších aktuálních věcech. Dva roky zpátky jsme udělali TENHLE ROZHOVOR. Natáčeli jsme ho živě den po křtu Násilí bez předsudků. Teď to bude den po vytištění Rakoviny.


Záznam pořadu najdete TADY

jt's - nakladatelství, ve kterém vyjde v září Rakovina

Vážení čtenáři -

dovoluji si Vás informovat, že Rakovina vyjde v nově založeném nakladatelství  JT'S a to 24. září 2011, jak bylo plánováno. Knihu budete moci zakoupit ve všech knihkupectvích v ČR i na Slovensku, prostřednictvím distribuční společnosti Kosmas, na akcích nakladatelství JT'S a samozřejmě na KŘTU. Na Slovensku nejsnadněji Rakovinu získáte prostřednictvím o. s. Literis.

jt

Rakovina // Cancer

báseň, podle které bude pojmenována nová sbírka:


rakovina

všechny ty krásný
nový domy

ambiciózní
moderní architektura

to nejsou než strupy na kůži nemocnýho těla

tohle
se nevyléčí
s timhle
už nejde nic dělat -

dřív snad
za každejma dveřma bylo místo
kam jít
kam utýct
nebo se aspoň schovat ale

něco se změnilo něco
hnije a smrdí
unavený lidi

rozšlapávaj hovna po chodníkách tohohle města

tohle město
držej pohromadě dluhy
tohle město
držej pohromadě antidepresiva

kravaty jak oprátky
auta jak rakve
tramvaje jako plynový komory
prosklený kancelářský budovy jak
     odkrytý masový hroby –
lidi na ulicích otvíraj a zavíraj pusy
jako by mluvili ale
neříkaj nic

přejedený a prázdný
prázdný a přejedený

se míjej

____________________________________________________________

my second book will be named after this poem:



cancer

all those beautiful
new houses
ambitious
modern architecture that

isn’t but scabs on the skin of a diseased body

this
is incurable
there is
nothing to be done –

once there maybe was a place behind each door
where to go
where to escape
or to at least hide but

something changed something
is rotting and stinks
weary people

trample dog shit on the sidewalks of this city

this city
is held together by debt
this city
is held together by antidepressants

neckties like nooses
cars like coffins
trams like gas chambers
glass office buildings like
     unearthed mass graves –
people on the streets open and close their mouths
as if they were talking but
they don’t say anything

stuffed and empty
empty and stuffed

they pass each other by


(TRANSLATION (c) Tereza Novická)

ANOTHER READING :: POLICSKE ROCKOUPANI 2011 :: BY SARKA OLEHLOVA

Je určitě potřeba si říct, že číst na rockovém festivalu na hlavním pódiu v čase, kdy si kapely přesavují scénu, není zrovna nejpříznivější. Většina fanoušků chce přídavek od kapely, která právě dohrála a pár jich chce kapelu, která má následovat. Na Rockoupání v Poličce nicméně právě tyhle krátké prostoje vyplňovala vystoupení písničkářů a spisovatelů.

Je potřeba si říct, že po celou dobu festivalu pršelo a že číst po skončení Sepultura revival před jejich fanoušky nebylo nejjednodušší. A určitě je potřeba říc i to, že tím, že jsem zařadil Rasistickou poezii (NA PŘÁNÍ), jsem si to příliš neusnadnil.

Šárka Olehlová byla nablízku a celý incident nafotila, za což jí patří můj velký dík!

Vlastně mě tenhle atak skoro potěšil, protože si myslím, že je dobře, když poezie dovede oslovit lidi. A to i takové, kteří poezii běžně nečtou. Rozhodně mi byl tenhle čin daleko sympatičtější, než incident druhého dne, kdy jsem měl kvůli básni Rasistická poezie konflikt s mladým neonacistou, kterému se báseň veskrze líbila, zato se mu však nelíbilo, že takové názory říká někdo, kdo nemá dva metry, vyholenou hlavu, nebo alespoň charisma (jaké měl třeba Hitler, jak agresor zmínil) a tedy je nepřípustné, aby vůbec něco z pódia sděloval... Samozřejmě, že tenhle argument nebyl zadarmo a stál mě něco krve, než jsem si ho vyslechnul.

Když jsem četl tuhle báseň v Praze v baru U Budyho (Libeňský ostrov), kam mě pozval Básník Ticho, jedna z posluchaček, která pochopila, že jde o text skrz naskrz protirasistický, se nechala slyšet, že je to výborná věc, že se jí líbí a zároveň si myslí, že kdybych ji přečetl na nějakém srazu Dělnické strany, že by se líbila i tam. Na Rockoupání jsem byl rázně přesvědčen o tom, že krom téhle varianty, že se Rasistická poezie bude líbit všem, je tu ještě ta, že se nebude líbit nikomu.

Závěrem bych chtěl poděkovat organizátorům Rockoupání za pozvání na festival a za bleskový zásah proti chlapíkovi, který se vyškrábal na pódium, aby ukončil můj vstup.