Aluze 2/2011 - Recenze
Nelyrické verše angažovaného básníka
Jan Těsnohlídek, ml.: Rakovina.
Krucemburk, JT’s 2011.
08_recenze.pdf
Už koncem minulého roku jsme měli možnost ochutnat asi nejdiskutovanější z básní, které se staly součástí nové Těsnohlídkovy sbírky, totiž „Rasistickou poezii“. Provokativní formální a nejasná obsahová stránka básně vyvolaly poměrně emotivní reakce. Jedna skupina lidí s povděkem kvitovala básníkovu odvahu rýpat do živého, druhá pak označila celou záležitost za snahu o zviditelnění se. Těsnohlídek při přípravě nové sbírky dokonce veřejně koketoval s možností, že sbírka ponese název právě podle této básně. Nakonec se tak nestalo, což je, domnívám se, dobře. Sbírka totiž nabízí víc než jen prvoplánové šokování.
Hned z počátku je vůči prvotině Násilí bez předsudků patrný posun ke kratším textům, čímž se autorovi daří zintenzivnit důležitost jednotlivých slov, ponurá atmosféra bezvýchodnosti společenské a finanční situace navíc v minimalistickém hávu působí mnohem silněji. I styl psaní se zdá oproti prvotině vytříbenější, básník se utvrdil v citu pro monotónnost, nechává nás ukolébat opakujícími se prvky, které pak nečekaně naruší: „radši / jít spát // probudit se / jít / jít spát / probudit se // jít / jít spát / probudit se a jít / jít spát // nebo to aspoň ještě zkusit“. Časté jsou zámlky a anafora. Naopak zůstává jazyk obecné češtiny a minimum metaforičnosti.
Také na obsahové rovině došlo k posunu. Ubývá naděje, vždyť každý pokus o vymanění se ze stereotypu „na letišti v cizí zemi“ končí fiaskem, lyrický subjekt se v kruhu vrací na neslavný začátek, načež nastupuje letargie: „když zůstaneš / nic se nezmění jako / se nic nezmění když odjedeš jako / se nic nezmění když někam přijedeš jako / žádná cesta // nikdy nic nezmění“. V momentě, kdy ani čas neslibuje vyhlídky na změnu, protože „kdybych skočil dolu / co by zbylo – // co by zbylo / kdybych skočil / za dvacet let –“, se lyrický subjekt zaměřuje na „přejedený a prázdný“ okolí. Okolí přejedené mediálními senzacemi a uspokojující touhou po rozrušení nudy („Porno“). Okolí duchovně vyprázdněné možná právě ze stejných důvodů, sobecké ve své lhostejnosti („Jeho poselství“). Zesilující se skepse a rezignovanost textů je jen poskrovnu zmírněna světlejšími chvilkami. V básni „Konec světa“, v níž i přes několik trpkých veršů k závěru převládá klidná a pozitivní nálada, lehce odkazuje na svou prvotinu a nezastírá fascinaci severskými zeměmi. Opět ale poukazuje na prchavost šťastných okamžiků, vždyť „místní říkali že takovejch dní je / v jyväskylä pár do roka“. Ani rodina není stejně jako u debutu záruka jistoty a hodnot, je vnímána buď jako brzda v rozletu („Na malym městě“, „Zabitý lidi“), nebo troskotá zakolísáním jednotlivce („Nevyšlo to“, „Před hospodou“). Básník neburcuje, pouze ukazuje svět přefiltrovaný vlastní frustrací a schoulený v bytě se snaží ze vzpomínek vykřesat alespoň špetku naděje.
Sbírka je tematicky svázanější a konkrétnější. Je už jen na čtenáři, do jaké míry si nechá vsugerovat to, že je Těsnohlídek v doslovu Jakuba Vaníčka označen za reprezentanta nové poezie angažované, aktuální, že se máme připravit na hlas ulice, který zažene do kouta všechny alibistické deskriptivní lyriky. Těsnohlídkova poezie není uzavřená sama do sebe, reflektuje prožitek a ve většině básní sbírky se objevují (byť mnohdy pouze v náznacích) společensko-ekonomické problémy současné (ne-li každé) doby, takže nese nezbytné znaky angažovanosti. Domnívám se však, že vnímat pouze tuto rovinu Těsnohlídkových textů by byl zásadní omyl. Autor má talent skloubit formu básní s jejich obsahem, totiž sugestivně podávat onen prožitek konfrontace představ o životě čerstvě dospělého člověka s všudypřítomnou nadvládou pokřivených hodnot. Výsledný efekt, zděšení z nevyhnutelné účasti na oné destrukci, která má často za následek lhostejnost a apatii, je ale destilovaný intenzivní pocit, který nám přece může dát i poezie neangažovaná (pokud pomineme možnost, že každá poezie je do určité míry angažovaná), i když k tomu použije jiné prostředky.
Básně ve sbírce by velmi dobře fungovaly jako celek, nebýt onoho nešťastného doslovu Jakuba Vaníčka a na začátku zmíněné „Rasistické poezie“. V doslovu je totiž Těsnohlídkova současná poezie také charakterizována jako protipól „metaforami přetíženého deskriptivního lyrismu“ a „naředěného derivátu existencialismu“. To se paradoxně může stát pro některé texty dvousečnou zbraní. Například báseň „Na sídlišti“ jde naprosto proti této charakterizaci a zapadá tak do onoho pověstného „hruškovského mainstreamu“ Jany Sieberové. „Rasistická poezie“ se zase natolik vymyká po formální stránce, že působí přinejmenším rušivě. Ono totiž smíchání několika výroků z úst primitivních individuí nedělá ještě text poezií. Zde by se dalo oponovat zvoláním: veleben budiž kontext, do kterého je text zasazen! To mi ale v souvislosti s básněmi sbírky, které mají svoji hodnotu, nestačí.
Pavel Očenášek
