JAN TĚSNOHLÍDEK: STRÁZNĚ PRŮKOPNÍKA S RAKOVINOU
Rakovina
Jan Těsnohlídek ml.
JT´S 2011, 48 stran
Psát recenzi na Těsnohlídkovu druhou sbírku básní znamená narazit na zásadní otázku: Kam se posunuly hranice pojmu „poezie“ a jejího vnímání v očích čtenářů za posledních dvacet let? Jde o to, zda má smysl Těsnohlídkovo dílo hodnotit v kategorii básnické sbírky, neboť, jak ukázala kaskáda diskusí po zveřejnění básně Rasistická poezie ve Tvaru, není taková otázka marná a zasloužila by samostatnou úvahu. Ale ovládnu se, ten záměr na nějaký čas odložím a pokusím se „diagnostikovat“ jen a pouze kvality Těsnohlídkovy Rakoviny.
Co do formy je jeho poezie slovně úsporná, psaná veršem odsekávaným do jednotlivých sloganů, přerývaná elipsami. Obejde se téměř bez obrazných pojmenování. Připomíná blogerovy zápisky vysázené z rukávu během noční bilance u počítače. Často v ní najdeme jakoby jen lakonicky utroušené povzdechy s přemírou zájmen „nic“, „něco“ nebo „všechno“. Ale Těsnohlídek dobře ví, proč se pustil touto cestou. Nechává plně vyznít hlavní téma, vymezené jasně v anotaci: „Tři desítky textů znovu nechávají se vší naléhavostí vyvstávat aktuální společenské problémy…“ A které má tedy na mysli?
Najdeme tu kupříkladu problém přistěhovalectví (Cizinecká policie Praha), pokřivenost vkusu v architektuře i v životním stylu (Rakovina), poklidné skici o konzumním ráji šťastných spotřebitelů (Pohlednice z Prahy), vedle toho připomínky mediálně proslulé kauzy zmizelé Aničky (Porno), dojde i na bezdomovce (Jeho poselství). Některé básně vypadají jako podobenství vytažená z nejvšednějších jevů obvykle spatřitelných ve městě (Paneláky nebo úvodní Všechno mi přijde tak snadný). Nakonec tu máme fenomén pouličního násilí a bouřící se lůzy ve slumech chudinských čtvrtí, na první pohled inspirovaný událostmi v Anglii (závěrečná báseň Něco se děje, v níž poslední verš o tom, že „…hladový lidi maj vztek a / nejsou daleko“ nás nikoli beze strachu směruje do nejisté do budoucnosti.
Těsnohlídek nahazuje ostrou, metaforami necloněnou sondu za šlojíř všednosti, bere nás za límec a důrazně nám ukazuje vředy nemocné doby. Vzdává se nároku na krasomluvu, důsledně užívá hovorového jazyka, spíše se stává glosátorem, který si úsměv nechává pro sebe, čekaje, co to se čtenářem udělá, až mu každý z těch třiceti chodů plácne do obličeje. Bude-li se mu svírat žaludek nebo bouřit žluč, jedině dobře. Tímto přístupem cynického pana vrchního bude mnohý čtenář uchvácen a bude si žádat vždy větší příděly. Na druhou stranu mám pochopení pro toho, kdo po nahlédnutí do knihy prchne kamsi pod šeříkový keř, aby se zabarikádoval sebranými spisy Jaroslava Seiferta.
Snad právě proto za vrchol sbírky považuji ty básně, které se odpoutávají od stroze reportážní formy ostatních kousků a příjemně se nad ně vyvyšují prací s jazykem a nezvyklou mírou obraznosti: mám na mysli Rakovinu, která jako jedna z mála svou významovou páteří učinila metaforu (v jedné pasáži dokonce řetězec metafor!), kde verš o kancelářských budovách, které jsou jako odkrytý masový hroby, mě vyloženě potěšil. Zvýšený zřetel k estetice jazyka pak prostupuje i báseň existenciální úzkosti Vlci u dveří. Působí to jako vítané zjemnění uprostřed syrových záznamů, jen škoda, že jich autor nenabídne více.
Subjektivněji laděnou tématickou odnož představují básně o vyrovnání se jednotlivce s charakterem doby, problémy osobního selhání, zklamání naivních nadějí, strach ze zabřednutí do stereotypu včetně toho manželského (překvapilo mě, jak důvěryhodně je autor podává, ačkoli z kalichu manželského sám ještě neokusil). „U stolu v kuchyni / poslouchali ticho // to ticho něco znamenalo / bylo to / nepříjemný / závažný ticho / ticho který nešlo přehlížet // nevyšlo to // ani jedna věta nezbyla / ani slovo / nezbylo…“ (báseň Nevyšlo to).
Budu-li sbírku hodnotit podle intenzity dojmu, jakým se mi zaryla pod kůži, zaslouží pochvalu. Shrnuto: život je pes v džungli světa a lepší to už nebude. Mezi tím se vyjímá a emoční úlevu přináší nezvykle prosvětlená báseň Konec světa. Vadou v kompozici je několik básní, působících jako výplně s rozmazanou nebo zahozenou pointou (Svinary, Můžeš nesouhlasit). Leckde autor opakuje sám sebe, a třeba fráze ve smyslu, že se „nic nezmění“ jsou ke konci už únavným refrénem.
Jinak přiznávám, že ze světa, jak mi jej předkládá Těsnohlídek, se mi dělá mdlo, ale zároveň pokyvuji hlavou – ano, takovou realitu žiji a mnohé z těch věcí asi ještě zažiji, i když si to nepřipouštím. Mnoho básní mi přijde na mysl, až vyjdu v pondělí ráno na ulici do nevlídného labyrintu světa. Některé si možná připomenu, až budu rok dva ženatý. „Všechno se mění je / všechno se posírá // zestárnem – / zošklivíme – a umřem / jednoduchý / jasný pravidla / neni co řešit…“ (V básni Napalm na tohle město)
Nelze ale nezmínit jedno velké minus knihy, které může rázem sestřelit horkovzdušný balon všech kladných dojmů. Spočívá to v jejím zapojení do širších souvislostí diskuse o (ne)potřebě angažované poezie. Na tomto pozadí je Rakovina se samozřejmostí vnímána jako její vlajková loď, která se s lehkým pohrdáním staví zády k poezii „vyprázdněného estetismu současného literárního provozu“ (opět slovy anotace). Není daleko od pravdy Jakub Vaníček tvrdí-li v doslovu, že Těsnohlídkova druhá kniha „směřuje do prostoru, který není současné poezii důvěrně známý“, a tím jí přisuzuje punc průkopníka a dobyvatele nových území. Nechme stranou otázku, zda je v poezii ještě možný nějaký pokrok. Nepochybuji o tom, že Těsnohlídek rád šokuje a přehazuje výhybky cest české poezie, z jeho básní to přímo čiší a celá sbírka se tváří velmi „programově“. On vskutku vytrhl i s kořeny rostlinu poezie z prapůvodní půdy, kde ji napájely tradiční zdroje – metafora, spodní proudy tajemství, hudba slov apod. – a přesadil ji na zrcadlovou plochu nejdrsnějšího realismu. Zde neskrývá ani zrnko tajemství, je průhledná a jasná jako pověstná facka, je to manifestační výkřik obřím amplionem, a teď půjde o to, kdo z něj neohluchne. Tímto se básník dostává do úzkých. Padá na něj role světlonoše, který, selže-li, nepřežije svůj hazardní odskok od tradičního pojetí poezie.
Přesto je brzy na zodpovězení otázky nastolené v úvodu, zda se vůbec ještě jedná o poezii; nejlépe bude ponechat to na čtenářské reflexi. Je stále ve hře, zda se květinka Těsnohlídkovy poezie ujme; zda ji avizovaný pokrok nezavede do stropu, v němž zůstane trčet rozpačitě s hrstkou stejně bezradných příznivců, nebo zda naopak strhne následovníky, kteří ji rozkošatí vlastním viděním a potvrdí její vzmáhající se pozici na literární scéně. Jsem velmi zvědav na třetí sbírku Jana Těsnohlídka, přijde-li, teprve ona bude pro něj a vůbec pro další vývoj současné angažované poezie zlomovou.
Aleš Misař
