 |
| Roman Týc, Milan Kozelka, Jan Těsnohlídek ml., foto Jaroslav Diblík |
S Milanem Kozelkou jsem se
poznal někdy koncem roku 2008 díky Petru Štenglovi, který mi o něm často
vyprávěl a zval ho na literární večírky, které jsme pravidelně pořádali u
příležitosti vydání každého čísla časopisu Psí víno.
Můj první dojem z Milana byl,
myslím, standardní. Milan o sobě rád mluvil, což se stupňovalo s tím, jak
pil. Vždy byl rád středem pozornosti, nic moc nepochválil, byl konfliktní,
sebevědomý, všechno věděl nejlíp, všechny znal, všude byl... musím říct, že mi
na začátku nebyl moc sympatický.
Ačkoliv jsme se nesetkávali moc
často, už během prvního půl roku, co jsme se znali, Milanovi vděčím mimo jiné
za název své první knížky, která se původně měla jmenovat „Neni toho moc“. Po
performance Milana Kohouta v NoDu, kde shodou okolností prožíval Milan
Kozelka jeden z nejtěžších momentů ve svém životě po rozchodu
s přítelkyní, se kterou prožil nejlepší léta svého uměleckého života, byl
nešťastný, agresivní, zoufalý, nepříčetný a já si tenkrát uvědomil, jak
důležité je dát ze sebe to nejlepší při tvorbě, protože tvorba je občas od
autora tak daleko a jen ta zůstane, ať bude cokoliv. Obklopený emocemi a plný
alkoholu jsem tenkrát připravovanou sbírku přejmenoval na „Násilí bez
předsudků“.
Když pak knížka za pár měsíců
vyšla, Milanovi se líbila. V té době jsme nadál nebyli žádní blízcí přátelé.
Byl jsem pro Milana jeden z těch mladých okolo Petra Štengla. A Milan
neměl moc rád mladé lidi, především umělce, protože mladí podle něj vědí o
životě hovno, studují blbosti a živí je rodiče a i když jsem se s ním
několikrát bavil o tom, že můj příběh je trochu jiný, myslím, že mě začal brát
vážně až na podzim 2009 na festivalu Ortenova Kutná Hora, který jsem
organizoval a kde byl pozvaný. Tenkrát při hudebním programu tolik nadával
(samozřejmě trochu pil), až jsem ztratil trpělovost (samozřejmě jsem taky
trochu pil, ten večer víc než by se hodilo) a poslal ho do prdele a nebýt
přátel, kteří včas zasáhli, skončilo by se to i bitkou. Milan, který si
zakládal na tom, že nemá nejmenší problém dát někomu do držky, často rád
vyprávěl historky o tom, koho zmlátil (nemyslím si, že by šlo o nějaké
krveprolití, spíš takové ty opilecké bitky mezi staršími, opilými pány, kteří
se shodí ze židle), na tohle slyšel, snad v tom viděl trochu sám sebe, a
od té doby jsme spolu vycházeli dobře.
V roce 2010 jsme se nadále
vídali spíš zřídka, na literárních večírcích, vernisážích, performancích,
upřímně mi gratuloval k Ceně Jiřího Ortena, ale opravdu jsme se sblížili
až v roce 2011, kdy jsem založil vlastní nakladatelství a ukončila se moje
spolupráce s časopisem Psí víno. Tenkrát jsme se začali vídat velice
často, z čehož vznikl mimo jiné projekt „Praha, těsto literatury“, který
jsme vymysleli nedlouho po tiskové konferenci k projektu „Praha, město
mliteratury“, které jsem se účastnil a na místě projekt kritizoval.
V rámci „Praha, těsto literatury“ proběhlo několik autorských čtení v Praze
před radnicí na Mariánském náměstí a naše iniciativa vzbudila velký ohlas.
Přátelství, podobné názory a
vzájemný respekt vyústily na začátku roku 2012 ve vydání Milanovy knihy
„Semeniště zmrdů“ v mé redakci a v mém nakladatelství. Díky tomu jsem
měl také příležitost poznat další z tváří Milana Kozelky. Milan byl jako
autor velice sebekritický, přísný a otevřený diskusi. Upřímně jsem měl nejprv
trochu strach zasahovat mu do textů, ale ukázalo se, že konstruktivní kritiku
nese daleko lépe, než leckterý začínající autor. Milan byl opravdový
profesionál a byla s ním bezproblémová spolupráce. Jeho slovo platilo,
s dodržováním termínů neměl problém. V roce 2012 jsme se vídali
velice často, byl jsem stálým hostem v jeho oblíbené hospůdce Sokol na
Smíchově, měli jsme několik společných autorských čtení, na podzim jsem mu
vydal další a jednu z jeho posledních sbírek, „Teteliště zmrdů“. Můžu
říct, že v letech 2011 a 2012 byl Milan v nebývalé tvůrčí síle, měl
spoustu nápadů, byl kreativní, snažil se rozjet spoustu uměleckých projektů,
bohužel se však stupňovaly jeho problémy se zdravím a také se zázemím. Časté
stěhování nepotěší nikoho a už vůbec ne někoho v jeho věku. Měl problémy
s penězi, býval podrážděný, často se dostával do konfliktu s přáteli
z undergroundu, ze kterého vystoupil a většinou jeho členů hlasitě pohrdal,
což není těžké pochopit. Milan byl radikální a tak zvanou demokracii, kterou
underground slepě chválí, viděl i z druhé strany a s kapitalismem měl
daleko větší problém, než s komunismem, stejně jako třeba jeho už
zmiňovaný blízký přítel Milan Kohout.
Na podzim 2012 jsem se odstěhoval
do Polska a většinu nabídek na společná čtení jsem proto musel odmítat, i když
jsme byli nadále v čilém kontaktu. Šok přišel v létě 2013, kdy po
zhoršujícím se zdravotním stavu Milan skončil v nemocnici, nemohl se
hýbat, nemohl mluvit. Byla to rána pro všechny jeho blízké a naštěstí se ukázalo,
že je dost lidí, kterým není jeho osud lhostejný. Protože jsem v tu dobu nebyl
na blízku, chtěl bych vyzdvihnout alespoň jméno Lenka Burianová, která se
výrazně zasadila o zlepšení jeho zdravotního stavu. Snad všichni věřili, že se
z toho dostane, že to rozchodí. Ještě když jsem ho na konci podzimu 2013
viděl v nemocnici v Praze, neměl jsem nejmenší pochybnosti, že bude
zase v pořádku a budeme moct dokončit všechny naplánované projekty a
plánovat další.
5.10.2014 Milan umřel. Bude mi
chybět. Chybí mi. Byl to vzdělaný a moudrý člověk, jeden z nejbližších přátel,
jaké jsem kdy měl. Nechal za sebou kus poctivé umělecké práce, která si
zaslouží respekt. Jeho příběh je jako vykřičník. Co je to za společnost, která
nechá takového člověka strádat (především po finanční stránce)! Je to
společnost, proti které ve svých ironických, nevybíravých textech i mimo ně
bojoval . Čest jeho památce.
